Jedno velké přání - Nevinnost v plamenech

81. KAPITOLA – NEVINNOST V PLAMENECH

Elegantně oblečený pán s novinami v podpaží a kufříkem v druhé ruce kráčel po rušné ulici. Posadil se na zastávce a noviny rozložil. Kroutil nad nimi hlavou. Přijížděl autobus, a tak je muž opět složil.
V hromadném dopravním prostředku se do nich opět začetl. Tentokrát místo události týdne četl rubriku „ekonomika“.
Když vystoupil, noviny The Times vyhodil do odpadkového koše. Zjistil, co ho zajímalo a tištěný papír nadále nepotřeboval.
Noviny si však v odpadkovém koši moc dlouho nepobyly. Vytáhl je z něj otrhaný a špinavý muž, ze kterého byl cítit alkoholový odér. Odnesl si je ke svému příbytku a rozložil je po zemi. Jeho pohled zakotvil na titulní straně.
Velký požár v srdci Londýnu! Vyhořela základní škola! Velké oběti na životech! Sděloval nadpis velkými písmeny. Dál se o to nezajímal. Nebyla to jeho věc, že zemřelo spousty dětí se svými kantory; že za to nemohla porucha elektrického vedení; že se Smrtijedi zase jednou činili; že ji to zasáhlo…


O týden dříve…
Tereza měla položenou hlavu na Siriusově nahé hrudi a jezdila ukazováčkem po jeho břiše. On si hrál s jejími vlasy.
„Už jsi se rozhodla, jestli splníš Brumbálovu žádost?“
„Myslíš tu, která se týká infiltrace?“
„Přesně tu. Já jen, že dneska mu budeš muset odpovědět, tak…“ nedokončil.
„Neudělám to, nejsem na něco takového připravená.“
„Bojíš se toho?“
„Tak trochu. To jsem zbabělec?“
„Jistěže nejsi!“ ujistil ji. „Jsem rád, že tam nepůjdeš. Byl jsem zásadně proti, aby ti Brumbál něco takového nabízel.“
Tereza udiveně zamrkala. Posadila se a vzhlédla Siriusovi do očí. „Proč? To jsem podle tebe tak neschopná?“
„Ne! Kdepak! Tak jsem to nemyslel! Já jen… kvůli tomu co se stalo v Bradavicích…“
„Že bych něco provedla?“ napověděla.
„Třeba, já vlastně nevím, jak to máš po téhle stránce.“
„Buď v klidu, ovládat se dokážu,“ pronesla chladně.
„Vždyť víš, že jsem to tak nemyslel,“ hájil se Sirius.
„No, právě, nevím…“
Zahleděl se na ni. Cítil její nejistotu. Chtěl ji zahnat, obzvláště když přišla chuť. Ale ne její, jeho!
Přitáhl si ji k sobě a políbil. Nechtěla mu polibky vracet, jenomže po chvíli se to nedalo vydržet…

Druhý den v práci ji čekal první oběžník. Měla se dostavit k Veronice, která momentálně obstarávala snad všechnu možnou administrativní práci, co se na ministerstvu našla navíc. Ne, že by jí bylo zrovna málo, alespoň už si nemohla stěžovat, že je v práci nuda…
„Ahoj Veronico,“ pozdravila. „Prý pro mě něco máš!“
„Přišly ti výsledky nějakých zkoušek. Mám se ti taky náležitě omluvit jménem ministerstva za jejich opožděné vyhodnocení,“ zašklebila se Veronica a podávala Tereza zapečetěnou obálku.
„Zkoušky?“ podivila se.
„Ty nevíš, z čeho jsi je skládala? Tak to je gól!“
Tereza se zamračila, ale nepřestala přemýšlet. „Jo, zkoušky!“ vykřikla poté.
„Takže už víme?“ zubila se Veronica, téměř okamžitě však posmutněla. „Víš co se stalo? Vražda!“
„To se děje skoro každý den jako únosy, mučení, nehody…“ vypočítávala.
„Já vím, já vím, ale tohle mě opravdu zasáhlo!“
„Tak co se stalo?“
„Znáš skupinu Šílený Troll?“
„Kdo by ji neznal? Co se stalo? To mi chceš říct, že je všechny zabili?“
„Naštěstí ne! Jenom Philla Wraye!“
„Nechci vypadat jako kulturní barbar, ale to byl kdo?“
„Cože, ty to nevíš?“ zděsila se Veronica. „To byl ten nejlepší kytarista na světě!“
„Aha, už vím kdo…“ Tereza pokývala hlavou a zadívala se na obálku. Ano či ne? „No, ráda bych si tu s tebou povídala o tom, jak byl Phill skvělý, ale práce volá, hola, hola!“
„Jasně, dělej si z toho legraci!“ zamračila se Veronica a neslušným gestem ji vyprovodila ze dveří. „Taková škoda…“ zaskuhrala.

„Co ti chtěli?“ zajímal se pan Weasley, když se vrátila zpět do kanceláře.
Tereza mu ukázala obálku. „Předat mi výsledky zkoušek.“
„Zkoušek? Ty jsi nějaké dělala? Že jsi se nepochlubila.“
„No, ještě na škole…“
„Já myslel, že OVCE už jste dostávali,“ podivil se pan Weasley.
„To ano, ale tyhle jsou jiné. Jestli se stanu registrovaným zvěromágem.“
„To zvládáš takto pokročilou magii? Páni, to bych do tebe neřekl – nic ve zlém.“
„Já to chápu, sama jsem taky zvědavá, zda-li jsem to udělala. Když se to člověk pět let učí jako samouk a pak jeden rok to s vámi piluje profesorka, která ty zkoušky sama zvládla levou zadní, tak bych je taky mohla udělat, co říkáš?“
„Já si myslím, že mohla. Tak už na nic nečekej a otevři ji!“ pobídl ji Arthur.
Tereza nelenila a obálku doslova rozervala. Vyňala pergamen, rozložila a začala ho číst. Bylo jasné, co se v něm píše podle výrazu v obličeji.
„Gratuluju,“ potřásl pan Weasley s Terezy rukou. „Bude nějaká oslava?“
„Asi by měla, co?“
„Tohle je dost velký úspěch, takže i sebemenší oslavu by to chtělo.“

Konečně po dlouhé době spatřila Remuse. Jeho bledý obličej se skoro vůbec nezměnil, vypadal však o něco unaveněji. Okamžitě ho běžela obejmout. Pevně a dlouze.
„Stýskalo se mi! Kde jsi byl?“ začala s výzvědy.
„Velké tajemství,“ usmál se na ni.
„Tak velké že se o něm bude mluvit na poradě?“
„Přesně tak,“ přikývl.
„Jsme strašně ráda, že tě vidím,“ řekla a znovu ho objala.
„Porada by mohla začít!“ ozval se Moody. „Jsme tu všichni?“
„Určitě Alastore,“ prohlásil Brumbál. „Než schůze začně právoplatně, chtěl bych vás požádat, abyste si na pozítří udělali volno, protože se bude konat velký sraz Fénixova řádu, a já doufám, že se vás zúčastní co nejvíce. A ještě jedna maličkost než začneme probírat Lorda Voldemorta, slyšel jsem, že se tu kdosi zasnoubil.“
Tereza se zazubila na Lily, ale ta jen z nějakého důvodu zakroutila hlavou.
„Kdo, Brumbále?“ zajímala se dychtivě Emmelina Vanceová, pracovnice ministerstva – administrativní služby Starostovce –, která má přístup k mnoha užitečným dokumentům.
„To Frank a Alice,“ prozradil James. „Ale tak jsem si říkal, že není pěkné být pozadu a že tady Lily je ta nejkrásnější holka na celým světě, tak jsem provedl to samé.“

Tereza nemohla uvěřit, že se k ní ještě nedoneslo nic o tom dvojitém zasnoubení, ale přijala to s úsměvem, a tak jako ostatní, i potleskem.
Poté se přešlo k věci společné s Voldemortem. Řešilo se především to, že zvýšil svůj zájem o Fénixův řád. Mnoho členů jen tak tak vyvázlo s neposkvrněnou kůží. O některých členech neměl prozatím ani tušení, avšak některým se věnoval s maximální péčí. Bohužel.
Vypadalo to všechno velmi špatně. Mozkomorové všude zasévali nejistotu, strach a stísněnost. Umíralo mnoho mudlů a nikdo tomu nedokázal zabránit. Obrové ničili vše, co jim přišlo pod ruku. Vlkodlakové cítili pach krve a za ním mířili i upíři. Lord Voldemort se smál. Všechno vycházelo a odpor byl, podle něj, minimální.
Nikdo si nebyl nikým ani ničím jistý. Přestávali jste vídat úsměv. Nedokázal jste si představit něco horšího, jenomže Tom Raddle umí překvapit.
A Tereza řekla Brumbálovi, že se nemůže podřídit jeho plánům. To pokušení by bylo o to větší…

Dorazilo tolik lidí, některé dokonce viděla poprvé v životě. Brumbál byl sice zklamaný, že tu nejsou všichni, například Fabián, který má na starosti hlídat Rookwooda…
Rozhlédla se po přítomných. Alastor Moody, Dealus Kopál, Frank Longbottom, Alice Skegnessová, Remus Lupin, který diskutoval se Siriusem a Peterem, Lily, jež byla objímána Jamesem, Marlene McKinnonová smějící se vtipu Emmeliny Vanceové, Benjy Fenwick – s ním se Tereza již nikdy více nesetkala, stejně tak i s Aberforthem Brumbálem –, v kuřáckém kroužku stáli Edgar Bones, Caradoc Dearborn (učitel studie o Mudlech), Sturgius Tobolka, Gideon Prewett a Elfias Dóže se svým oblíbeným kloboukem, Dorcas Loučková se držela svého přítele Lionela Knaga (byl to on, kdo předložil nápad s oběžníky) a s nimi si povídala Kiara Nguen, která se nakonec opravdu dostala do Denního věštce a tím se stala výbornou informátorkou, Hagrida obklopovali Rodger s Oliverem a tázali se jej, jestli se nebude chtít někdy stavit v jejich vysílání… Brumbál šteloval fotoaparát a Tereza mířila za Dorcas, zeptat se na novinky.
Pozdravila a okamžitě na Loučkovou zaútočila otázkou: „Máš nějaké novinky o upířím společenství?“ Trochu si vyčítala, že z vlastního strachu zavrhla být více užitečná v této válce.
„Já ne,“ zakroutila hlavou dotázaná, „ale tady Kiara ano…“
„O upířím společenství?“ protáhla Nguen.
Tereza přikývla.
„Co chceš vědět? Že se začínají dělit na dva tábory? Že začínají být velice uzavřená skupina a nechtějí mezi sebe pouštět ani Smrtijedy? Že přesto všechno, kdy nechtějí, aby se jim někdo pletl do životů, se chovají pyšně, nadřazeně a krvelačně?“
„Co provedli?“ ptala se tiše a se sklopenýma očima.
„Navštívili mudlovské nemocnice a pomohli mnoho mudlům na onen svět. Převážně to byli děti,“ Kiara kladla důraz na každé slovo. „Ale je možné, že to plnili z příkazu ty-víš-koho.“
„Nesmysl! Proč by to dělali?“ nadhodil Lionel.
„Za strachu?“ pronesla Tereza přiškrceným hlasem.
„To je docela možné,“ usoudila Kiara.
„No, není,“ odporovala Dorcas. „Proč by Voldemort nechával zlikvidovat nemocné?“
„Ale byly to hlavně děti, ty měli reálnou šanci se uzdravit,“ přemítala Kiara.
„Třeba si chtěl jen ověřit, jestli ho ještě poslouchají,“ doplnil Lionel.
„Je to možné…“ přikývla Dorcas. „A nebo to byla práce jenom a jenom jejich…“
K další debatě se už nedostali, protože je Brumbál svolal, aby se připravili, že se konečně zprovoznil fotoaparát.

Věděla, že jí to jednou setsakramentsky ublíží, ale nedala si říct – opět zakotvila u Siriuse.
„Znovu jsem začala uvažovat o Brumbálově nabídce,“ řekla Tereza, když byla pohodlně usazena v křesle s hrníčkem ničeho jiného než kávy.
„Myslel jsem, že už jsi se definitivně rozhodla…“
„No, ale naskytly se určité informace, že upíří společenstvo ještě není venku ze hry, jak to vypadalo před tím, a to se mi nelíbí, takže…“
„To si snad děláš legraci? Tak se situace změnila! To přece neznamená, že to musíš být zrovna ty, která se pokusí začlenit do jejich řad!“ vybuchl Sirius.
„Ale proč bych nemohla?“
„Protože jsi více zranitelnější než ostatní!“
Tereza pochopila. „Já si naopak myslím, že jsem nejlepší volbou – mě totiž už pokousat nemůžou!“ vyvracela.
„Co kdybys začala být víc jako oni?“
„Ty se o mě bojíš?“ odpověděla otázkou.
„Neměl bych?“
„Neměl!“
„Takže sis to zase honem rozmyslela, že ano? Nepůjdeš tam k nim?!“
„Siriusi, já bych chtěla pomáhat!“
„Tak si, prosím, najdi něco jiného, kde nepůjde o život tobě nebo ostatním.“
„Ty si myslíš, že bych mohla být nebezpečná ostatním?“
„Kdybys byla pod jejich vlivem? Ano, myslím.“
„Na jakém základě? Copak svým chováním tomu napovídám?“
„Kdepak! Jen… četl jsem o tom mnoho knížek a mám určitou představu… nechtěl bych, aby se z tebe stalo něco, co bys nechtěla…“
Tereza se zamyslela. Co když má Sirius pravdu? Co kdyby jejich vliv byl tak silný, že by v ní ta násilím potlačená chuť začala opět sílit? „Dobře, už o tom nebudu uvažovat.“
„Slibuješ?“
„Slibuju,“ zašeptala.
„Tak to je moc dobře,“ usmál se, „protože se můžeme věnovat něčemu jinému…“
Tereza postavila hrníček na stolek. „Nějak rychle měníš téma…“
„Nesouhlasím!“ obhajoval se Black. „Jen bych nechtěl, aby se na tohle téma zapomnělo…“
„To to k tomu životu tolik potřebuješ?“
„Hlavně k tomu potřebuje tebe!“ pověděl a přitáhl si ji k sobě. Pak přišel polibek, cesta do ložnice, potřebné téma.
Byli šťastní, ale zítřejší mudlovské noviny vše změnily…

Jakmile se Tereza dozvěděla o požáru a o tom, propadla úzkosti. Plakala. Nechtěla být utěšena, i když se mnozí snažili. Utápěla se v žalu. Jak jen mohou být Smrtijedi tak krutí? Vždyť to byli ještě malé děti…
Po tváři jí stékaly slzy. Nedbala jich, protože musela napsat krátký vzkaz. Někdo zaklepal. Byl to Sirius. Přišel se zeptat, jak se jí daří. Tvrdila, že už mnohem lépe. Ptal se jí, jestli tam má jít s ní. Odmítla to. Chtěla, aby odešel. Podřídil se, ale než se za ním zavřely dveře, obrátila k němu uslzené oči a z jejích rtů vyšlo jen jediné slovo: „Promiň mi.“
Pochopil to špatně. Jen pokýval hlavou, že rozumí a zanechal ji o samotě. Vzkaz byl poslán. To za něj se mi omlouvala.
„Brumbále, já to beru!“

80. Kapitola || 82. Kapitola

DoslovSíla k bojiToužebné city k prachovémuO tom jak přiletěl čápSvatební dar a líbánkyŠaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný paneTak jde čas...Nevzdávat? Už se mi nechce...Štěstí?Od kamene po moukuAsimilaceBude z tebe světoběžecNová rodinaPosláníPoprvé naposledySvatební horečkaJmenovitě?Tiché vzpomínáníNení vítězůKrev a pizza pro člena komise pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluvStopy vedou ke družičceJen pár hodinSpojeni krvíDvojité randeTři v ProsinciPříběh vyznavače SatanaZatím se nic nedozvíš...Zamračená a ochuzenáNevinnost v plamenechZměna a nová zkušenostMilosrdné lži a tiché pravdySvětle modrá budoucnostOvce, opice a FénixNečekanéPoslední zvuky BradavicCena prolité krveVyříkáníNový předmětSíťNač ten spěch?Z bolesti je vždycky špatněProhraješ...Emočně o ničemInformaceUž to není jenom vendetaDnes zdravímPrvní oběťBonusové urážkyJo, začátek trablíSbohem láskoRozhodnutíZákon akce a reakceDlouho očekávaná scénaDrzý senNeuvážený konecChci vše napravitNoc proti pravidlůmObsazeno, smůla!Smůla s štěstí pro RemuseSamotaCož takhle plesík?Pár otázekKaždý detail romantiky pro dopisTěžce zajímavýStřídání učitelůJak se Binns stal chtěným...Začátek rokuPřipijme si!Krátce před PřemisťovánímPoslední slovoPráce za osmMinulá budoucnostTo snad ne?!Když názor, tak profesionálníŘecký RiddickulusAdrianiny zodpovězené otázkySkvělé zprávy nejen z domovaBřeznová pomstaChlípňačka LilyNesnáším loučeníZase snadnéVědětVeselé Vánoce!Dvojice určená pro nikdyChlouba a dopis od rodičůUkřičené bonbóny a tichá věštbaJména už se nebojíme!Úsměv v Bradavicích aneb HvanadalshnúkurŘekni zapomeň!Záchrana ve znamení smrtiJe libo šunčičku?Výzvědná služba musí narazitNejlepší a nejpřísnějšíPo zlých zprávách nejsou radovánkyDopis o zkouškáchPlán splněn, kapitáne Tlapo!Kdo tu žárlí?Chytros slečny GrugerovéVýzvědná služba Evans s.r.o.Abeceda v PrasinkáchPláč nad výhrouSkončilo to prohrou...Těžký boj vášníHlasy s červenou tváříVítězovéNudné představováníPříjezdUž se to blíží!Šestý ročník